Umění nindžucu patří mezi jedno z nejznámějších bojových stylů. Nindžucu je však specifickou odrůdou. Nejde totiž o klasické bojové umění, ale spíše o dobový způsob špionáže. Nindžové ovládali několik druhů bojových umění, techniky se zbraní, různé způsoby matení nepřítele, umění zneviditelnit se a dokonce i řadu řemeslných dovedností, aby se mohli při své špionáži vydávat v přestrojení za řemeslníky. Původ nindžucu není zcela jasný, zcela jistě je však japonského původu, přestože bylo velmi ovlivněno technikou čínské špionáže. Původní zprávy o nindžech se datují do období vlády císařovny Suiko, tedy do konce 6. století n. l. Původně se nindžucu nazývalo šinobi-džucu - šinobi znamená vkrádat se dovnitř, což nejlépe vystihuje význam nindžů, kteří s tímto účelem byli využívání ve válkách. Nindža byl vysílán na nepřátelské území s přesně vymezeným úkolem získat informace o nepříteli či provést sabotáže.

Nindžové se dělili na tři skupiny: Džónin neboli "horní člověk" reprezentoval skupinu nindžů a měl kontakt s tím, kdo si chtěl najmout jejich služby. Jeho asistentem byl čúnin neboli "prostřední člověk", který byl nižším vůdcem. Vlastním agentem pak byl genin ("dolní člověk"). Přestože genin byl dokonale vycvičen a často při svých nebezpečných misích riskoval život, bylo jeho společenské postavení v Japonsku považováno za nejnižší. Byl-li chycen, byl často mučen a zmrzačen, nežli zemřel. Výcvik nindžů začínal obvykle v 5 až 6 letech. Skládal se především z nácviků rovnováhy při překonávání obtížných překážek, skákání, běhání, plavání a šplhání. Ve 12 - 13 letech nastal tvrdý výcvik vytrvalosti, a to pomocí velmi dlouhých běhů. Nindžové se také v tomto věku učili zacházet se zbraněmi, jako jsou meče, hole, kopí, halapartny a šurikeny neboli kovové hvězdice s ostrými hroty, které se vrhaly na nepřítele. Posledním stádiem výcviku byl tanec, zpěv lidových písní, kreslení, výroba map, umění přestrojování a nauka některých nejčastějších řemesel.

Tradičním oděvem nindžů bylo šinobi šózoku, které se skládalo z kabátce, kapuce a speciálně šitých kalhot. Typickým znakem oděvu nindžů byla rouška přes obličej, která zaručovala ve tmě neviditelnost obličeje a tlumila dech nindži tak, aby nebyl vůbec slyšet. Oděv byl oboustranný, vnější část byla černá, vnitřní pak tmavomodrá, zelená nebo bílá. Nindža se však často pohyboval v nejrůznějších převlecích. V umění převlékání (šiči-hó-de) používal sedm základních převleků: cestující herec, potulný mnich (kněz), horský mnich, buddhistický mnich, cestující kejklíř, venkovan, kupec. Další dovedností potřebnou ke špionáži bylo umění chůze. Nindža ovládal deset základních kroků a také jeden speciální - takzvaná joko aruki neboli boční chůze. Tato metoda umožňovala zanechávat stopy, ze kterých nepřítel nemohl vyčíst směr chůze. Díky joko aruki se mohl nindža rychle a tiše úzkým prostorem, například v lesním porostu. Nindža s sebou nosil veškeré válečné vybavení včetně nejrůznějších tablet. Šlo o nejrůznější léky proti běžným nemocím, hadímu uštknutí, kousnutí hmyzu a podobně. Speciální pilulkou byla kitó-gan. Tato tableta umožňovala vydržet tři dny bez pití. Skládala se z mleté rýže, prosa, mrkve, sušeného ptačince a dalších přísad.

Špionážní úkoly vyžadovaly po nindžovi dokonale splynout s přírodou a využívat její produkty. Nindža dokázal využít okolí k takzvaným pěti únikovým technikám (goton-no-džucu):

1. Mokuton - používání stromů a travin. Sem patří schovávání se za vysoké traviny při sledování nebo splynutí s větvemi v korunách stromů.

2. Katon - použití ohně. Nindža používal nejrůznější bomby a kouřové clony, aby zakryl svůj únik nebo aby zastrašil nepřítele. Používal také ohňostroj spouštěný nášlapným zařízením, aby byl varován před přibližujícím se nepřítelem.

3. Doton - použití země, zdí a kamenů k úkrytu. Nindža při svém vnikání mezi nepřítele dokázal splynout s těmito předměty.

4. Katon - použití kovových předmětů. Kromě zbraní používal nindža kovové předměty k odvedení pozornosti nepřítele tím, že je házel na opačnou stranu, než byl ukryt.

5. Suiton - únik vodou. Nindža ovládal takzvané neviditelné plavání, dokázal využít k maskování plovoucích listů a klacků a pomocí speciální duté trubičky uměl dýchat pod vodou.

Mezi tradiční zbraně nindžú patřil meč nindža-tó, který sloužil k mnoha účelům. Dokonce i pochva meče se využívala jako foukací trubice, nebo trubice k dýchání pod vodou a společně se zasunutým mečem jako příčka k žebříku. Další zbraní byla kusari-gama, která se skládala ze srpu, řetězu a závaží a sloužila především k přitahování nepřítele k sobě. Tecu-biši - železný předmět se 4 špicemi se házel proti koním nepřítele. Šuriken - kovová hvězdice s ostrými hroty se používala nejen k vrhání proti nepříteli, ale sloužila také ke kopání, vrtání a škrabání. Všestranné použití měla v nindžucu také bojová hůl (bo), která byla dutá a mohly se v ní ukrývat nejrůznější předměty. Techniky nindžucu se udržovaly ve velké tajnosti. Pokud se některé praktiky a lsti staly známými, přestaly se používat a musely být vynalezeny nové. Proto se nindžucu v období feudálních válek rozvíjelo k naprosté dokonalosti. Později, v období míru, se znalosti nindžucu využívaly k policejním úkolům. K poslednímu válečnému využití nindžú došlo během druhé světové války, kde se využívali ke špionáži. Dnes už nindžové neexistují a jejich popularitu a známost u veřejnosti udržují pouze asijské či americké filmy.