Základní techniky úderů a kopů

Pro reálný boj není nutná znalost mnoha techniky, rozuměno zde několik variant jednoho úderu, ale perfektní zvládnutí několika úderů a kopů. Techniky se musí dostat "do krve", stát se přirozenou součástí technickotaktické výbavy bojovníka. Toto jsou nejzákladnější techniky, které musí žák VŽDY zvládnout.

TECHNIKY RUKOU

1. PŘÍMÝ ÚDER PĚSTÍ (DIRECT): jedná se o nejrozšířenější technickotaktický prvek, vlastní snad všem stylům či školám. Vyznačuje se rychlostí - jde nejkratší cestou k cíli.

2. ŠVIHOVÝ ÚDER PRSTY (JAB): jde o velice rychlý úder, který se vykonává zcela uvolněnou paží. Zasahuje obličej (nos, oči) prsty. Je velmi překvapivý, často slouží k zahájení protiútoku.

3. HÁKOVÝ ÚDER PĚSTÍ (HOOK): druhý nejrozšířenější úder, který se vyskytuje opět ve většině stylech. Zde je prioritní přidání energie delším a složeným pohybem. Velice špatně se vykrývá - tzv. obchází bloky.

4. OBRÁCENÝ HÁKOVÝ ÚDER PĚSTÍ (BACKFIST): je velice překvapivý, zejména pokud je prováděn švihově, tj. zcela uvolněně, pouze s použitím svalstva ramene a přidáním částečné rotace těla. Částečně připomíná Jab.

5. ZDVIHÁK (UPPERCUT): klasický boxerský úder. Hák prováděný zdola nahoru, na bradu.

6. SEKY (HRANAMI RUKY, LOKTEM, PŘEDLOKTÍM): také značně rozšířený technický prvek (sek bývá často synonymem karate pro laiky) s mnoha variacemi.

Všechny techniky rukou se provádějí podle pozice těla buď z přední nebo ze zadní ruky, tj. z pohledu, která ruka je blíže k soupeři.

TECHNIKY NOHOU

1. PŘÍMÝ KOP VPŘED (FRONT-KICK): nejrozšířenější kop vůbec. Varianty jsou ve způsobu provedení - trčený nebo švihový. Přímý kop lze vést z přední nebo ze zadní nohy. Zasahovat může jak špička boty, tak celé chodidlo nebo oblast paty.

2. PŘÍMÝ KOP STRANOU (SIDE-KICK): velice silný kop vedený stranou k soupeři, tj. vedený vždy z přední nohy. Zasahuje zejména pata, při zásahu do měkkých částí těla (břicho) lze uplatnit celé chodidlo. Pro dodržení maximální síly kopu je nutné dodržet linii - spojnici "pata-koleno-kyčel-rameno".

3. PŘÍMÝ KOP VZAD (BACK-KICK): kope ve dozadu a patou. Opět je vhodné pro maximální účinnost držet linii "pata-koleno-kyčel-rameno".

4. OBLOUKOVÝ KOP (HOOK-KICK): kop vedený po půlkruhové dráze, čerpající energii ze složeného pohybu. Hákový kop je např. mawashi-geri v karate nebo tzv. lowkick v thajském boxu/kickboxu.

5. KOP KOLENEM (KNEE-KICK): velice osvědčený prvek na nejkratší vzdálenost. Užívá se kop přímý vpřed, kop přímý vzhůru i hákový.

6. DUPNUTÍ, DUPÁNÍ (STAMP, STAMPING): zde není potřeba vysvětlovat. Osvědčená tzv. ukončovací technika na ležícího soupeře.

Principy efektivního boje

 Základními principy efektivního, účinného a reálného boje jsou:

1. Pokud protivník nemůže stát, nemůže bojovat.
2. Pokud protivník nemůže vidět, nemůže bojovat.
3. Pokud bojovník nemůže dýchat, nemůže bojovat.
4. Pokud je protivník v bezvědomí, nemůže bojovat.
5. Pokud je protivník mrtvý, nemůže bojovat.

K těmto principům se dále řadí čtyři místa na lidském těle, kam se v JFCS umisťují údery/kopy. Jde o místa, které nelze nijak obrnit muskulaturou, tudíž je lze poměrně snadno načasovaným a dostatečně rychlým úderem/kopem atakovat, aby byl splněn minimálně jeden princip:

1. Oči - princip č. 2 a č. 4
2. Nos - princip č. 2, č. 3 a č. 4
3. Hrtan - princip 3, č. 4 a č. 5
4. Genitálie - princip č. 1, č. 4 a č. 5

K výše uvedenému se dále řadí techniky úderů a kopů. Tyto, aby splňovaly podmínky efektivnosti a účinnosti, musí být hlavně:

1. Rychlé
2. Přímé
3. Bezsignální
4. Vždy končící za místem dopadu
5. Okamžitě sáhnuté zpět

Realizace boje je postavena na tezi, že kdokoliv nás napadne, ať již má jakýkoliv úmysl, je to on, kdo se dopustil chyby a jen on musí nést plně následky svého jednání. Protiútok neboli předcházející útok při napadení by měl být vždy nekompromisní, tvrdý a rychlý. Principem předcházejícího útoku je: "Proč se bránit a čekat, až se útočník unaví. Proč vybíjet nesmyslně energii obrannými úhyby, ústupy, když ho mohu jedinou, rychlou a účinnou protiranou poslat k zemi?!" - je jasné, že jeden úder nikdy boj nekončí, pokud nemáme štěstí, proto po úderu pokračujeme dalšími technikami, třeba i na zemi.

Předcházející útok není obranná technika! Lze ho aplikovat jen v některých situacích a pouze v prvních momentech útoku, zejména po verbálním napadení a kdy se na nás útočník vrhá, chytá nás za oděv nebo se napřahuje k úderu či připravuje ke kopu.

Etika jde v tuto chvíli stranou. Strach, jestli mu moc neublížím, jestli mu něco nezlomím nebo jestli ho neusmrtím, v případě napadení nemá v mysli bojovníka co dělat. Tímto se můžeme zabývat, až když je po všem! Následky si každý nese sám - takže může dojít i k situacím, kdy se napadený po úspěšné obraně, kdy způsobí třeba zranění, stane obviněným!

V našem klubu se nenaučíte sportovní formě, nenaučíte se zápasit ve sportovním duchu a s pravidly, nejsou zde sestavy, nezískáte zde žádný titul, žádné medaile, žádný glejt nebo certifikát. Cílem výuky je reálná a profesní sebeobrana, tj. protiútočné techniky beze zbraně i se zbraní (jakýmkoliv předmětem denní potřeby, kterým je možné učinit útok důraznějším),reakce na všemožné útoky, převzetí situace pod kontrolu, zadržení nebo spoutání útočníka, psychologická příprava na možný konflikt, řešení konfliktů vyjednáváním, předcházení konfliktům.

Pokud chcete cvičit bojové umění tradiční formou, obsáhnout jeden styl jako celek nebo chcete cvičit sportovní boj, raději navštivte jiné školy, které toto umožňují. V Praze a v celé ČR je mnoho kvalitních škol různých bojových umění a bojových sportů.

Naše znalosti a bojové dovednosti nelze porovnávat s jinými styly nějakými formami soutěží nebo dohodnutých utkání - protože VŽDY jsou tato utkání více či méně svázána pravidly, ochrannými pomůckami a etikou. My pravidla nevytváříme a nikdy podle pravidel bojovat nebudeme. Hledáme vždy cestu, která vede k cíli a za použití všeho, co toho cíle dosáhne. Naše techniky jsou nefér a špinavé - stejně jako je neférová a špinavá ulice!

Systém JFCS

Jun Fan Combat System je systémem, ve kterém se uplatňují tři subsystémy: Systém efektivního útoku, Systém efektivní obrany a Psychologie, taktika a strategie

A. Systém efektivního útoku
B. Systém efektivní obrany
C. Psychologie, taktika a strategie

A. Systém efektivního útoku

Je téměř nepředstavitelné, že by bylo možno se při pouličních soubojích a bojích beze zbraní řídit jakýmikoli pravidly. Jestliže však za první zásadní pravidlo prohlásíme zásadu, že „neexistují žádná pravidla", pak můžeme stanovit i některé další zásady, které mohou významným způsobem ovlivnit výsledek konfrontace.

Následující zásady by měli znát a nazpamět umět všichni účastníci výcvikových programů boje zblízka nebo sebeobrany.

1) NEBOJUJTE ČESTNĚ - při těchto střetnutích naprosto nejde o sportovní utkání, obzvláště tehdy, jedná-li se o boj se zločinci nebo nebezpečnými indiviuy. Máte-li po ruce cokoli, co je možné použít jako zbraň, nebojujte holýma rukama. Neváhejte použít i zablokovanou nebo nenabitou pistoli či samopal - jako kyj. Jako improvizovaných zbraní je možno použít lahví, cihel, kamenů, holí, tyčí, bagančat atd. Bodejte, kopejte, dupejte, případně i kousejte. Dokažte útočníkovi, že pouliční boj a špinavé taktiky jsou vaší parketou a že je ovládáte lépe než on.

2) ÚTOČTE NA VITÁLNÍ MÍSTA - při konfrontaci s útočníkem, který je hotov vás zabít, neztrácejte zbytečně čas „údery pod pás". Bylo již jasně řečeno, že zde neexistují žádná pravidla, proto útočte na nejzranitelnější a nejcitlivější místa, která znáte: oči, hrdlo, rozkrok nebo jakékoli slabé místo, které může útočník mít jako své specifikum a které vám vystaví.

3) ÚTOČTE NA ÚTOČNÍKA - snažte se nebýt pouze v defenzivě. Nic nepřekvapí útočníka tolik jako skutečnost, že sám padá do jámy, kterou si svým útokem vykopal. Prudký protiútok může být rozhodujícím prvkem a strategií vedoucí k vítězství. Zpočátku bude možná nutno uchýlit se k blokům a úhybným manévrům, avšak čím dříve přejdete do protiútoku, tím dříve boj skončí.

4) JEDNODUCHÉ TECHNIKY - nepleťte si techniky pohledné s technikami účinnými. Protiútoky nechť jsou jednoduché, přímé, prudké a účinné. V rychlém boji muže proti muži je možno spoléhat pouze na nejjednodušší techniky, uplatněné bez váhání, nemilosrdně a vší silou, kterou jste schopni vyvinout.

5) POHYB PŘI ÚTOKU - téměř nikdy nestačí ke zdolání protivníka jediný úder. Po počátečním protiútoku musí následovat série účinných technik, uplatněných s řízenou (kontrolovanou) agresivitou, dokud není útočník úplně poražen. Při konfrontaci s několika útočníky je třeba nesmírné pohyblivosti, je nutno rychle přecházet od jednoho útočníka ke druhému, tak, aby neměli čas se zformovat do jakéhokoli skupinového postavení.

6) BUĎTE PŘIPRAVENÍ NA TO, ŽE BUDETE PORANĚNI - bez ohledu na délku a zkušenosti tréninku, musíte být připraveni na to, že nějaký ten úder zinkasujete. Zločinci, gangsteři, překupníci drog nebo teroristé nejsou žádní beránci. Je sice pravda, že se jen zřídkakdy vyznačují odvahou nebo bojovým uměním, bývají však zhusta suroví a mají jisté zkušenosti z pouličních rvaček. Nikdy protivníka nepodceňujte!

7) NENECHTE SE SRAZIT ÚTOČNÍKEM K ZEMI - za každou cenu se snažte zůstat na nohou, snažte se udržet rovnováhu a schopnost pohybu. Jestliže upadnete, budete s největší pravděpodobností brutálně zkopáni, obzvláště v případě, že je útočníků několik. Jestliže útočník upadne, nedovolte mu vstát - užijte kopů a technik úderů patou (dupání), jimiž jej nyní již velice rychle zneškodníte.

8) PSYCHICKÁ PŘÍPRAVA - zahrnuje přehled správných způsobů sebeobrany proti možným útokům. Ačkoliv člověk nemusí mít vždycky čas na fyzický trénink, může si v duchu pravidelně procházet nejrůznější případy a scénáře „co kdyby?!". Tato psychická příprava může dobře posloužit k tomu, aby se příslušné reakce staly podmíněnými reflexy na úrovni podvědomí. Zároveň pomáhá udržovat vysokou úroveň bojové pohotovosti a bdělosti.

B. Systém efektivní obrany

Obrana je ZÁKLADEM každého bojového umění. Nevěřte lidem, kteří Vám tvrdí, že bojové umění je útok, provádění úderů a kopů, pák a porazů atd. Bojové umění vzniklo jako nástroj na obranu před agresivitou, před zlem. Ony údery a kopy i další techniky jsem již v předchozím článku nazval jako protiútočné - jsou tudíž jednou z částí efektivní obrany. Konkrétně jejich poslední částí, kdy NECHCEME, aby na nás protivník znovu zaútočil. Jen obranné techniky nestačí. Obrana samotná je kombinace několika jednotlivých technik, které jsou spojeny v jeden celek! Laikovi to připadá jako sled 2 - 3 různých technických prvků, odborník vidí jeden pohyb.
K tomu, aby vznikl tento jeden plynulý pohyb, je potřeba mnoha let praktikování, drilování, mnoho potu a krve. Je jednoduché se naučit jeden blok proti jednomu úderu, ale to ještě není obrana - a na to mnozí učitelé zapomínají! V reálném napadení je nám tato technika nanic. Buď vůbec rychlý a překvapivý úder nezastaví - zde narážím na umění NAČASOVÁNÍ, nebo ho zastaví, ale způsobená bolest nás ochromí na cenných pár sekund, kdy útočník provede ještě razantnější útok - a to už složený. Ony tvrdé bloky známé z karate nebo severošaolinského kung-fu vypadají při cvičení efektně, vypadají tvrdě a účinně...ale pouze vypadají! Vzpomínám si, když jsem před mnoha a mnoha lety trénoval karate stylu Goju-Ryu, nás trenér učil blokovat mawashi-geri nebo kansetsu-geri předloktím nebo tzv. motýlím blokem - dodneška nezapomenu, když mi při aplikaci projela rukama a rameny až do mozku taková bolest, až se mi zatmělo před očima... Možná jsem něco dělal špatně, ale časem jsem přišel na to, že zastavit rychlý a silný kop rukama nejde, jediná obrana je se mu vyhnout.
A zde narážím na první pravidlo:

„Základem obrany je umění se úderu vyhnout, nikoliv inkasovat úder"

Pokud se budeme úderům a kopům vyhýbat, budeme ustupovat vzad či do strany, brzy bude protivník unavený ztrátou energie, kterou musel dávat do těchto úderů. Vyhnout se jakémukoliv kontaktu protivníka s námi je na první pohled snadná věc, ale pouze na první pohled. Uhýbání tělem, částmi těla apod. musí být spojeno s řadou dalších pohybů. Zde je důležitá koordinace a rovnováha. Koordinovat několik mnohdy protichůdných a protisměrných pohybů, přitom sledovat protivníka, reagovat na každý jeho výpad (i když jen užije zastrašení nedokončeným úderem) je skoro úkolem pro Supermana. Ale musíme se to naučit! Proto se v mnoha stylech bojových umění používají různé pomůcky k tomuto nácviku. Popis jejich vzhledu a funkcí by zabralo mnoho stran a to není účelem článku - snad jen připomenu, že jde o různé zavěšené předměty nebo otáčející se mechanismy, které bojovníka nutí k úhybným manévrům.
Druhé pravidlo obrany zní:

„Pokud můžeš, zkrať vzdálenost tak, že protivník nemůže použít maximum síly a rychlosti"

V praxi to znamená (a samozřejmě to souvisí s použitím prvního pravidla), že vstoupíme do protivníkova akčního rádiusu. Tím přinutíme soupeře buď ustoupit nebo použít jinou techniku než je úder. O kopech ani nemluvím, protože při vzdálenosti na tzv. paži jsou neproveditelné nebo neúčinné, slabé. Pokud začne protivník ustupovat nebo se nás pokusí chytnout za oděv, ruce nebo vlasy, pak přichází třetí pravidlo:

„Proveď takovou protiútočnou techniku, že tě již protivník nenapadne"

Takže pokud je útočník nucený udělat krok vzad nebo stranou, ihned této situace využijeme např. k prostému porazu rukama, který vykonáme ale silně - protivník nesmí pouze zakolísat, ale musí upadnou až odletět. Jakmile dopadá, nic nám nebrání ho zasáhnout kopem do některého bolestivého místa.
Pokud se nás útočník snaží chytit, nechejte ho! Je natolik soustředěný, že Vás má, až se stává nepozorným a „slepým". Vy v tu chvíli máte dost času na přípravu i provedení kteréhokoliv úderu. Ustupte tak, aby jste ho přinutili natáhnout paže - hned Vám odkryje tzv. volná žebra - a věřte mi, že úder pěstí do těchto míst je značně bolestivý. Ale pozor, nepřestávejte - jeden úder nikdy nestačí! Provádějte údery do různých míst. Máte volné kolena - použijte je na jeho hrudník. Máte volné obě ruce - zasaďte mu úder malíkovou stranou sevřené pěsti na nos. Chytněte ho rukou za vlasy a prudce trhněte dozadu a dolů, pak mu druhou rukou stiskněte ohryzek. Když Vás pustí, prudce ho odstrčte a snažte se hledat směr, kde mu pád přivodí ještě více bolesti - do popelnic, proti zábradlí, na stůl nebo mezi židle.
Nikdy nedovolte útočníkovi Vás znovu napadnout!

C. Psychologie, taktika a strategi

Psychický trénink má několik stupňů. První stupeň, který je základním kamenem celé další stavby je přijetí faktu, že „se to může stát i mě". Tím jsme vstoupili do reálného světa, přijali jsme skutečnost, že život ve městě je riskantní a můžeme začít s procesem psychické i fyzické přípravy.

Jestliže jsme akceptovali tu skutečnost, že se můžeme stát objektem násilí či zločinu a nechceme hrát roli oběti, musíme akceptovat i to, že máme právo se bránit jakýmkoliv způsobem. Nikdo na světě nemá právo se dotknout, zranit nebo znásilnit jiného člověka, jeho dítě nebo členy jeho rodiny, a právě myšlenka na něco takového by měla být spouštěcím mechanismem jasného rozhodnutí k obraně. Tyto primární, bytostné instinkty jsou bohužel často beznadějně pohřbeny pod silnými vrstvami „civilizace", což jde až tak daleko, že mnozí jedinci nedokáží nalézt ten pravý spouštěcí mechanismus nebo se bojí jej užít. Tento obranný instinkt, základní pud k přežití, je nutno znovu nalézt, naučit, vypěstovat, přizpůsobit podmínkám a procvičit. To je možno uskutečnit pouze prostřednictvím realistických a účinných programů výcviku sebeobrany, při nichž je žák konfrontován s širokou paletou simulovaných útoků. S útoky, které znovu uvedou v činnost spouštěcí mechanismus dříve zcela přirozených reakcí včetně šoku, zuřivosti, odporu i strachu.

Strach je velice zdravým obranným mechanismem,vestavěným do lidské psychiky, který nás chrání před poraněními, obzvláště v těch případech, kdy se musíme vypořádat se situací, která přesahuje naše schopnosti. Klasickým případem je zde strach přiblížit se k okraji útesu, čímž se vyhneme nebezpečí, že bychom spadli dolů. Z hlediska sebeobrany se tato situace rovná úniku z nepříjemného prostředí, dál od nepříjemných sousedů a nižších vrstev obyvatelstva, čímž se snažíme vyhnout nepříjemným či nebezpečným konfrontacím. Strach má však nejen pozitivní, ale i negativní účinky na lidské chování. Z pozitivního hlediska nám pomáhá vyhnout se nebezpečí nebo způsobí vyplavení adrenalinu a tím aktivizuje lidský organismus do boje. Jestliže však dojde k negativní reakci, pak nás strach zcela ochromí, propadneme panice a jednáme zcela zmateně. Vyplavení adrenalinu se ohlašuje zrychleným pulsem, nervovým napětím, vypnutím hrudi, pocitem tepla až horka, zarudnutím kůže (hlavně v obličeji) a naprostou bdělostí uvědomování. V tomto stavu je lidský organismus v pohotovosti a připraven buď k boji nebo k útěku (tzv. „fight or flight"), kdy je člověk schopen nevídaných výkonů rychlostních i siláckých - pokud člověk strachem netuhne.

K tomu, abychom překonali nebo alespoň ovládli pocit strachu (hlavně strachu z neznáma), nepropadli panice a dokázali účinně reagovat, musíme pochopit to, jakým způsobem přepadení vlastně dochází a jak se co nejúčinněji bránit. Celistvý proces sebeobrany není pouhou výukou dokonale technicky a elegantně prováděných pohybů. Je v něm obsaženo zevrubné studium skutečných útoků, protiútoků, a pak realistických simulací různých situací. V okamžiku, kdy si žák uvědomí, že všechny útoky mají některé společné a všeobecně platné znaky, a když pozná, že je schopen útočníka zneškodnit, probudí se v něm nový druh sebevědomí a síly.

Zlost je další emocí, která může mít buď pozitivní nebo negativní vliv na lidské chování. Bývá příčinou zaslepeného nelogického jednání, ale na druhou stranu dodává organismu energii k protiútoku. Potenciální obět znásilnění má veškeré právo pociťovat při přepadení strach i zlost. Tyto velice silné emoce je však třeba správným způsobem využít a nasměrovat tak, aby spojení prudkosti a energie sloužilo k účelům zničujícího protiútoku. Tento proces či vlastnost je známa pod názvem řízená agrese.

Jedinec, který není zvyklý na situace, kdy je proti němu použito násilí, bývá při náhlém útoku ochromen strachem a překvapením do té míry, že není schopen pohybu. Tento moment však musí být bez prodlení překonán nějakou pozitivní, asertivní akcí, která by zapůsobila jako spouštění obranného mechanismu. V nejnovějších programem výcviku sebeobrany na území celých Spojených států se v současné době vyučuje tzv. „předehra" defensivně ofenzívní akce, která spočívá v tom, že žák vykřikne velice silným hlasem s autoritativním přízvukem „NE!". Jestliže se přepadení rozhodne bránit, musí se z oběti stát agresorem. Protiútok musí být prudký, silný a účinný.

Tato řízená agrese prudkého, silného protiútoku nepřichází sama sebou a pro mnohé je velice nesnadné ji v sobě probudit. To platí obzvláště v případě, že se jedná o ženy, které byly po dlouhá staletí společensky vedeny k tomu, aby byly starostlivé, láskyplné a jemné. Není vyjímkou, že je žákyně kursu sebeobrany přesvědčena o tom, že není v její moci chovat se tak agresivně, jak od ní instruktor vyžaduje. Jedná se hlavně o případy, kdy má použít techniky tak zraňující a bolestivé jako je bodnutí do očí, kop do rozkroku nebo dupnutí patou na hlavu již ležícího útočníka. Může to dojít tak daleko, že se žákyně obává, aby útočníkovi příliš neublížila. V těchto případech je na instruktorovi, aby žákyni graficky znázornil, co se stane, když se nebude bránit, předvede brutální útok na ostatních přítomných ženách a pak na žákyni samotnou provede několika simulovanými útoky za podpory účastníků kursu a ostatních instruktorů. Členům policejních hlídek stačí pouze si prostudovat různé typy útoků, které kdy byly provedeny na území Spojených států a jejichž terčem byli policisté.

Instruktoři, kteří při výcviku hrají úlohu „útočníka", musejí umět věrně napodobit skutečné útočníky a to jak po stránce fyzické, tak i po stránce verbální a výrazové. Tito útočníci musejí také realisticky reagovat na protiútok vedený žáky, ačkoli jsou oblečeni do ochranného oděvu a mají chrániče. Jedině takto poznává žák hrubé výrazy a násilnické chování, které provází každý skutečný útok a nestane se jim pak, že by byli natolik šokováni, kdyby došlo ke skutečnému přepadení, že by nebyli schopni reagovat. Navíc - získá žák obrovské sebevědomí, které provází skutečnost, že je nejen schopen se ubránit, ale dokonce nad útočníkem zvítězit.

Hranými a simulovanými útoky se žáci učí zvážit síly a schopnosti útočníka a odhadnout pravý čas k protiútoku. Bývá to např. chvíle, kdy si sexuální násilník svléká nebo rozepíná kalhoty, či když lupič natahuje ruku po podávané peněžence nebo náprsní tašce. Hrané situace stírají nádech tajemství a spolu s ním i značný díl strachu, což hraje při pouličních přepadeních značnou roli. Nezapomeňte, že z neznámého máme vždy největší strach.

Po krátkém tréninku je nutno učit žáky psychické přípravě na teoretické úrovni útoků a protiútoků. To je to,. Co vyjadřujeme slovy „Co kdyby ...?" Všichni policisté by měli být vyučeni v užívání téže techniky. Když hlídkují v ulicích a vstupují do nebezpečných oblastí města, nebo když dojde k pouličním nepokojům, měli by si rychle v duchu projít celou řadu „Co kdyby ...?" . Ta by mohla znít např. takto: „Co kdyby za rohem někdo číhal ...?" „Co kdyby sáhl po zbrani, až k němu přistoupím ...?" „Co kdybych uslyšel výstřely z pušky ...?" Odpovědí je pak vyhledání úkrytu, uchopení zbraně do ruky, odpověď na střelbu střelbou, přivolání posil atd.

Jiné osoby mohou podobně rozmýšlet při joggingu v parku, ve chvíli, kdy musejí přejít kolem party pankáčů, když se ocitnou v metru se skupinou podezřelých individuí, při vstupu do setmělých garáží, v případech, kdy je slyšet v domě podezřelý hluk. Tím, že si budete v duchu přehrávat možné situace a vlastní plán, jak je vyřešit (uprchnout, bojovat nebo volat policii), vštípíte si tato řešení do podvědomí a zvýšíte tak šanci reagovat správně i ve stressové situaci. V případě, že dojde k přepadení, budete mít již od samého počátku alespoň o jeden krok náskok před útočníkem. To není paranoidní blud, to je prostě jen určitý druh přístupu k možné situaci.

Při rozhodnutí bojovat však musíte počítat s případným zraněním nebo s tím, že budete muset také nějaký úder přijmout. Obzvláště to platí tehdy, jsou-li ve hře nože, rozbité láhve a jiné ostré předměty. Pravděpodobnost, že vás útočník pořeže nebo pobodá, je skutečně vysoká. Ani v případě neozbrojeného přepadení nebude nouze o modřiny, šrámy nebo pády. O jisté znecitlivění se postará vyplavený adrenalin, šok, zlost i strach o život. Je nutné odblokovat bolest z vědomé pozornosti rozhodným a prudkým protiútokem. V těchto chvílích je nutné vydržet trochu bolesti, aby nedošlo k horší újmě na zdraví, případně až trvalého charakteru, nebo dokonce k zabití, což se v bitkách a při znásilnění často stává.

Přijetím reálné skutečnosti a účinným tréninkem nabývá žák nového druhu sebevědomí a uvědomování. Žák je schopen rozpoznat potencionálně nebezpečná místa a vyhnout se jim. Dokáže si uvědomit případné náznaky útoku a včas uprchnout, vyhledat pomoc nebo se alespoň zavčas připravit k boji. Přijde-li útok bez varování, zcela překvapivě, vybaví se naučené reakce automaticky z podvědomí, aniž by o nich musel přepadený teprve přemýšlet. V průběhu boje se z původní oběti stává útočník se sice omezeným, avšak o to účinnějším repertoárem zneškodňujících protiútoků, bloků, úderů, kopů a bodů.

Základní metodika Jun Fan Combat System

Základní metodika Jun Fan Combat System je rozdělena do pěti fází. Tyto fáze na sebe navazují a dále se prolínají. Znamená to, že i ve vyšší fázi se stále opakují nižší fáze - stále se opakují techniky úderů a kopů, pády, hody ap. Metodika se neustále doplňuje o nové poznatky a rozvíjí poznatky již získané. Níže sepsaný soupis je jakousi kostrou a článek bude stále doplňován, upřesňován a rozšiřován.

1. fáze - Zvládnutí motoriky těla, nácvik pádů, postojů, chůze, zahájení nácviku základních úderů rukou, nácvik technik držení a pák
2. fáze - Rozvíjení motoriky těla, nácvik skoků, koordinace pohybů, nácvik základních úderů rukou, nácvik základních obranných technik a úhybů
3. fáze - Rozvíjení základních úderů rukou, rozvoj obranných technik, nácvik základních kopů a doprovodných technik nohou
4. fáze - Nácvik drilů rukou, nácvik základních bojových kombinací a aplikací, nácvik základních technik porazů, strhů, hodů a boje na zemi, rozvoj technik rukou i nohou - technika, koordinace, rychlost, načasování, průraznost, sparring
5. fáze - Rozvoj bojových kombinací, aplikování technik při reálném napadení, nácvik modelových situací, taktika a strategie reálného boje, fyziologie a anatomie lidského těla pro účely bojových umění, právní aspekty napadení, nutná obrana, krajní nouze, použití zbraní apod.